Nakladatelství Kazda patří mezi výrazné české knižní domy zaměřené na literaturu o přírodě, zdravém životním stylu a osobním rozvoji. K myšlence založit vlastní nakladatelství přivedla manžele Kazdovy kniha, kterou četli před více než dvaceti lety.  

‍

Jak se jejich podnikatelská cesta vyvíjela dál, proč je knižní byznys náročný na kapitál, jak se řídí tým na dálku a proč pro Kazdovy zůstává důležitější smysl vydávaných knih než rychlý komerční úspěch, v rozhovoru otevřeně popisuje spolumajitel nakladatelství Václav Kazda. 

‍

Co vás vedlo k tomu, že jste se pustil do podnikání v nakladatelství?

‍

Vystudoval jsem management v kultuře a pocházím z umělecké rodiny, takže jsem přirozeně přemýšlel o tom, že bych se chtěl vydat tímto směrem. Už během studií jsem prošel jedním malým nakladatelstvím v Brně. Kolem roku 2014 jsme s manželkou, krátce po svatbě, začali přemýšlet, že bychom mohli mít společný projekt. Tehdy nás velmi inspirovala kniha Prameny živé vody od Miloše Kočky o životě Vincenze Priessnitze. Propojovala témata přírody, léčbu vodou s prostředím Jeseníků. Řekli jsme si, že bychom mohli dělat knihy o přírodě a zkusit vydávat tituly zaměřené tímto směrem. Začali jsme pozvolna, potom jsme vyrazili na veletrhy do Londýna a Frankfurtu a postupně se to rozběhlo.

‍

Dá se tedy říct, že impulzem byla konkrétní kniha a životní situace, ve které jste tehdy byli?

‍

Ano. Byla to kombinace obojího. Byli jsme po svatbě a přemýšleli jsme, co budeme dělat a kde budeme bydlet. Zároveň jsem už o knihách něco věděl. I když to není jednoduché, zpětně musím říct, že to pro mě bylo správné rozhodnutí. Tato práce je krásná, i když zároveň v něčem děsivá.

‍

Jaké byly vaše začátky?

‍

Začali jsme velmi pozvolna. Vydávali jsme jednu knihu ročně a vůbec jsme nepředpokládali, že z toho vyroste nakladatelství, které dnes vydává zhruba 40 až 45 titulů ročně. Začátky byly euforické. Pamatuju si, jak jsme seděli v Itálii na aperitivu a vyřizovali první objednávky na dálku. Byli jsme šťastní. Člověk měl pocit nového života a nových možností. Najednou jsme neměli žádného šéfa.

‍

Zároveň se od začátku objevovaly i těžkosti. Aby člověk mohl vydávat knihy a postupně jich vydávat víc, potřebuje hodně hotovosti. To je podle mě na nakladatelství jedna z nejtěžších věcí. U každé knihy musíte předem vynaložit stovky tisíc korun. My jsme jako mladí lidé po studiích takové peníze neměli. První knihy jsme se snažili financovat z vlastních výplat a rychle jsme zjistili, že to takhle nejde. Bylo to napínavé, ale euforie nakonec zvítězila.

‍

V čem je podle vás nakladatelství specifické ve srovnání s jinými typy podnikání?

‍

Na rozdíl od některých jiných oborů tu neexistuje tak velká přirozená poptávka. Je to rizikové podnikání tím, že investujete do produktu, u kterého předpokládáte, že o něj bude zájem. Musíte ho vyrobit předem, často ve vyšších nákladech, potom ho propagovat a teprve pak prodávat. Nikdy dopředu nevíte, jestli to vyjde. Je to neustálé hledání. Časem získáte zkušenost, ale trh se velmi dynamicky vyvíjí a vyvíjejí se i čtenáři a jejich vkus.

‍

Je to velmi náročné z investičního pohledu. Každý rok musíte vydávat nové tituly a znovu do nich vkládat velké prostředky, řekněme 10 milionů korun ročně. Nikdy nepřestanete investovat. V tom je podle mě velké specifikum nakladatelství: neustálá potřeba nových investic při vysoké míře nejistoty.

‍

Zároveň mi přijde, že v knižním průmyslu existuje i určitá pospolitost. Nejsou v něm obrovské peníze a lidé se k sobě většinou chovají slušně. I s konkurencí jste občas v kontaktu, sdílíte určité informace a do jisté míry držíte pohromadě, i když si zároveň konkurujete.

‍

V čem je toto podnikání náročné?

‍

Je to zejména psychicky náročné. Ani ne tolik samotnou prací, ale právě kvůli tokům peněz. Pro většinu nakladatelů je to dobrodružství. My jsme si navíc vybrali cestu, která je spíš idealistická. Nejdeme čistě po komerci. Nesnažíme se vydávat jen tituly, které jsou snadno prodejné. Děláme seberozvoj, přírodu, zdraví. To je složitější cesta. Není to procházka růžovou zahradou. Ale ve finále to stojí za to.

‍

Vydáváte mnoho knih o seberozvoji, přírodě a zdraví. Projevuje se váš životní postoj i v podnikání?

‍

Myslím, že ano. Možná víc, než je zdrávo. Když se na to dívám zpětně, prvním smyslem našeho nakladatelství není za každou cenu generovat velký zisk. Kdybych chtěl hlavně velký zisk, vydával bych úplně jiné knihy. Snažíme se k tomu přistupovat idealisticky. Vydáváme knihy, o kterých si myslíme, že je čtenáři chtějí, ale zároveň že jsou potřeba. Nejde nám jen o zábavu, i když proti zábavě nic nemám. Chceme to brát vážněji a cítíme určitou odpovědnost za vývoj knižního trhu.

‍

Není to čistý kalkul ve stylu: teď běží určitý žánr, tak na něm postavíme firmu. To je legitimní cesta, ale není naše. Nechceme jít oportunisticky po tom, co zrovna funguje. Snažíme se trochu kultivovat společnost a přinášet žánry, které třeba nejsou tolik v kurzu, ale podle nás jsou potřebné.

‍

Vaše nakladatelství nefunguje jako klasická centralizovaná redakce. Jak řídíte tým na dálku?

‍

To se člověk učí za pochodu pořád. Řídím ho podobně jako ostatní, tedy po telefonu, e-mailem a pravidelnými setkáními na různých akcích. Snažím se držet strukturu co nejjednodušší. Od určité velikosti je řízení na dálku složité. Klíčové je mít v týmu lidi, na které se můžete spolehnout, kterým můžete věřit a kteří věří vám. Práce na dálku není pro každého, zvlášť když má být dlouhodobá. Já takhle pracuju patnáct let. Člověk si ale musí vytvořit určité psychologické mechanismy, aby to zvládl.

‍

Co je při řízení vzdáleného týmu nejdůležitější?

‍

Důvěra. To bych zdůraznil nejvíc. Musíte si navzájem věřit. Pokud jsou problémy, je potřeba je komunikovat. Lidé musí mít odpovědnost a zájem o to, aby věci byly hotové tehdy, kdy jsou potřeba. Po dvanácti letech, co firmu mám, vidím, že vztah stojí a padá na důvěře. Bez ní to dlouhodobě nemůže fungovat. Samozřejmě se můžete bavit o tom, jak práci lépe evidovat, jak sdílet data nebo jak nastavit procesy - to všechno je užitečné. Samo o sobě to ale nestačí, pokud se na sebe vzájemně nemůžete spolehnout.

‍

Podle čeho si vybíráte lidi, kterým můžete důvěřovat?

‍

Hodně dám na intuici. Vidíte životopisy lidí a někdy uchazeč nemá úplně ideální profil z hlediska zkušeností, ale vy cítíte, že by to mohlo mezilidsky fungovat. Že si budete rozumět a můžete si důvěřovat. Může to být podobným vzděláním, podobnou životní zkušeností nebo podobnými hodnotami. V mém případě se ukázalo, že to skutečně funguje. Někdy máte velmi schopné lidi, ale pokud máte rozdílné hodnoty, ve finále na tom ztroskotáte. Z mého pohledu je lepší vzít si někoho, kdo se postupně vypracuje, ale ctí firemní kulturu a je s ní v souladu.

‍

Co vás na práci nakladatele nejvíc těší?

‍

Není to jeden konkrétní bod. Těší mě kontakt s autory, baví mě jezdit na evropské veletrhy a nakupovat práva. Vzniká tam řada přátelství a mezilidských kontaktů, které jsou pro mě velmi cenné. Líbí se mi také svoboda. Můžu si vybrat titul, kterému věřím, a představit ho českým čtenářům. Vážím si toho, že mám možnost spoluutvářet českou kulturní scénu. Mám rád akce, jako je Svět knihy. Člověk běžně pracuje u počítače, ale potom najednou vidí všechny knihy pohromadě a uvědomí si, že za ním je kus práce.

‍

Rád pracuju se svými lidmi. Můžu se na ně spolehnout a vím, že to myslí vážně. Celkově mě na tom baví mezinárodní spolupráce, knihy samotné, svoboda a možnost vytvářet něco, co má pro ostatní hodnotu.

‍

‍

‍